V dalším z rozhovorů jsme pro Vás zpovídali v současnosti nejviditelnějšího hráče, který prošel programem našeho klubu. Dvoumetrový odchovanec tachovského basketbalu Luboš Kovář zaznamenal už i své první body za seniorskou reprezentaci. Není to tak dávno co oblékal dres Lokomotivy, ze které přes nymburskou mládež a první zkušenosti v české nejvyšší soutěži v dresu Turů ze Svitav se vrátil do nejúspěšnějšího tuzemského klubu posledních let Nymburka.
Luboši děkujeme, že sis na nás našel čas! Nejprve bychom se Tě chtěli zeptat jaké jsou Tvé aktuální pocity po prvních bodech v reprezentaci mužů?
Pocity jsou skvělé. Jsem rád, že to vyšlo, ale ještě lepší by to bylo, kdybychom ten zápas vyhráli. Takhle je to pro mě osobní úspěch, ale s hořkou pachutí a na zápas budu mít jak dobré, tak špatné vzpomínky.
S reprezentací už máš nějaké zkušenosti a úspěchy v mládežnických výběrech, jak velký je rozdíl oproti mužské kategorii?
To se vůbec nedá srovnat. Celkově je to mnohem rychlejší a hlavně tvrdší, třeba loket, jaký jsem dnes dostal od Mačiulise (směje se). Většina hráčů jsou hodně zkušení a přesně ví, co na tom hřišti dělat. Naopak v mládežnických kategoriích, jsou to většinou stejné ročníky, takže ten rozdíl není tak vidět.
Příští podzim bude Česká republika spolupořádat mistrovství Evropy, jak Ty sám vidíš své šance se představit na této velké akci v dresu s lvíčkem na prsou?
Je to pro mě samozřejmě velká výzva a dostat se do nominace bude ale velmi obtížné. Budu se snažit do té nominace probojovat, ale všem je jasné, že na mé pozici je hodně zkušených a skvělých hráčů, kteří na tomto turnusu být nemohli z různých důvodů. Pod košem je to třeba Honza Veselý, Patrik Auda nebo Ondra Balvín, ale rozhodně to nehodlám vzdát a o místo budu bojovat.
Vzpomínáš si ještě na své první basketbalové krůčky?
To se podle mě nedá zapomenout. Svůj mateřský klub Slavoj Tachov, budu mít na paměti do konce života, protože díky tomu, jsem s basketem vlastně začal a kdo ví, kdyby si tehdy můj táta se sestrou a dalšími neřekli, že začnou trénovat basket, tak bych teď možná vůbec nebyl u sportu.
Barvy Lokomotivy si nosil ještě před pěti lety a nyní sbíráš minuty v Lize mistrů s Nymburkem i v národním týmu. Jaká to byla cesta a kde vidíš největší milníky?
Hrozně mi to uteklo. Přijde mi to jako včera, kdy jsem ještě hrál v Tachově a najednou jsem v Nymburce. Podle mě, můj největší posun byl přechod do Svitav, kde jsem začal hrát nejvyšší soutěž. Začal jsem hrát s a proti nejlepším hráčů v České republice, a to mi dalo nejvíc.
Jak na každé své angažmá vzpomínáš a co ti jaké dalo?
Zatím na každé vzpomínám v dobrém. Nejvíce vzpomínám na Tachov, jelikož tam to všechno začalo. S příchodem do Plzně jsem začal hrát proti nejlepší hráčům z daných ročníků, a to byl první velký krok v mojí kariéře a jsem za něj rád. Díky výkonům za Lokomotivu jsem se mohl posunout do Nymburka. V Nymburce to byl skvělý rok, kde se nám dařilo a měli jsme skvělý tým, a nakonec jsme vyhráli i titul v kategorii U17. Pak přišel právě zmiňovaný přestup do Svitav, kde to bylo úplně něco nového pro mě. Zpočátku jsem moc nehrál, protože jsem na to nebyl samozřejmě zvyklý jak po fyzické, tak po taktické stránce, ale postupem času, díky kvalitním tréninkům a tvrdé práci v nich jsem začal hrát, trenér mi věřil a dařilo se mi a svou šanci jsem už nepustil.
Jak si reagoval, když se na stole objevila nabídka Nymburka a Tvá šance na návrat do známého prostředí, ale tentokrát do týmu mužů?
Po odchodu do Svitav jsem věděl, že se chci do mužského týmu Nymburka vrátit. Je to absolutní špička u nás a každý hráč chce hrát nejvýš jak to jen jde. Nečekal jsem, že to přijde tak brzy, ale věděl jsem, že je to obrovská výzva. A jak jsem reagoval? Volal jsem to domů rodině a probral to s nimi a podpořili mi.
Pocházíš z basketbalové rodiny, jak důležitá je pro tebe tato podpora a jak reagují na tvůj posun na klubové i reprezentační úrovni?
Rodina byla, je a vždycky i bude na prvním místě. Mám velikou výhodu, protože mě ve všem podporují, a to je pro mě velice důležité. Pro mladé hráče je zázemí nejpodstatnější a já musím říct, že mám obrovské štěstí. I dnes si po zápasech voláme a řešíme basket. Taťka i sestra mají skvělé vidění basketu a vždycky mi dají nějaké postřehy, ale hlavně mi podporují a je fajn pocit si po zápase s nimi promluvit nebo si přečíst zprávu, kde mi gratulují.
Tato sezona je ovlivněna pandemií koronaviru. Ty máš i zkušenosti s cestováním v této době a spoustou různých opatření s Nymburkem v rámci ligy mistrů a s reprezentací zažíváš i teď takzvané „bubliny“, s jakými specifiky si setkal a jak moc těžké to je na psychiku hráče?
Jako jedinou nevýhodu, co vnímám je, že nemůžeme nikam z hotelu. Nemůžeme jít na čerstvý vzduch ani se nikam třeba podívat po městě. Jsme pořád zavření na pokojích nebo v halách, což není úplně příjemné. Myslím si, že se to dá vydržet, přeci jen je to v podstatě naše práce, takže musíme pracovat s tím, co máme.
Jak složité je konkrétně pro Tebe vyrovnat se s prázdnými tribunami a hrát bez diváků?
Je to takové nepřirozené až zvláštní. Diváci k tomu prostě patří za každé situace. Ale jak teď už hrajeme bez diváků docela dlouho, tak jsem si na to zvykl. Přesto doufám, že se situace co nejdříve zlepší, aby fanoušci mohli do hal. Přeci jen já osobně raději hraji před diváky, hráči to dodá energii a snad každý hráč miluje ten pocit, když hraje před plnou halou, která ho žene až na samý práh jeho možností.
Je Ti pořád 20 let a hraješ v nejznámějším tuzemském klubu, jaké jsou Tvé plány dál a je nějaká lokalita kam bys nejradši zamířil dál?
Já nějak moc do budoucna nekoukám. Pro mě je nejdůležitější, co se děje právě teď. Uvidíme, co se bude dít za pár let. Jsem teď v nejlepším klubu České republiky a úspěšně reprezentujeme i v Lize mistrů.
Stíháš při svém vytížení sledovat zápasy Lokomotivy a jak se daří Tvým bývalým spoluhráčům?
Když jsem ještě hrál U19, tak jsem koukal, jak jsou na tom, ale to hlavně kvůli tomu, že jsem ty kluky ještě znal. 1.ligu jsem také sledoval z toho stejného důvodu. Teď jelikož se nemůže hrát, tak není moc co sledovat a myslím si, že už tam asi nikoho mladšího neznám, přece jen už je to nějaký pátek, co jsem tam hrál. Až se rozběhne 1.liga, tak budu sledovat dál a určitě si proti Lokomotivě ještě zahraji za Polabí, kde hostuji. Vždy do Plzně rád jezdím, známe se s trenérem Erikem Eismanem, a hlavně je to kousek od Tachova (směje se).
Na závěr se musím zeptat, uvidí Tě fanoušci ještě někdy v dresu Lokomotivy?
To je hrozně těžká otázka a ani já na ni neznám odpověď, ale všechno je možné a třeba si ještě někdy na Lokotce zahraju.
Luboši děkujeme, že sis na nás udělal čas ve svém nabitém programu a přejeme spoustu dalších úspěchů v basketbalovém i osobním životě!!!
