V dalším rozhovoru jsme pro Vás vyzpovídali pravidelného účastníka utkání hvězd nejvyšší soutěže Láďu Pecku. Láďa je pivot ústecké Slunety, měří 197 cm a ke své bohaté kariéře se odrazil právě z palubovky Městské sportovní haly na Slovanech. Kromě úspěchů v naší nejvyšší soutěži má i zkušenosti z pro nás basketbalově exotické štace – Japonska. Nejen o Zemi vycházejícího slunce, ale i o dalších zajímavostech se můžete dočíst v následujících řádcích.

 


V dresu Lokomotivy si strávil spoustu sezon a poprvé v něm okusil i naši nejvyšší soutěž, dnes už v této soutěži kroutíš desátou sezonu. Vzpomínáš ještě na tyto své začátky?

Samozřejmě, vzpomínám na ně s radostí, až na to, že ty 2 sezóny nebyly týmově moc úspěšné, tak to byl start mojí kariéry. Nebýt nejvyšší soutěže v Plzni, nevím, kde bych skončil, jelikož předchozí ročník v 1. lize jsem jen seděl na lavičce, z tohoto důvodu jsem vděčný, jak to začalo a dopadlo.

 

Kromě Plzně si oblékal v nejvyšší soutěži barvu Chomutova a toto je tvá sedmá sezona v dresu Slunety. Mimo Českou republiku sis vyzkoušel i zahraniční angažmá kde si sezonu 2013/14 z větší části strávil v Japonské třetí nejvyšší soutěži v celku Toyoda Gosei Scorpions Aichi. Jak bys zhodnotil každé své působení a jaká je z každého tvá nejvýraznější vzpomínka?

Z Plzně jsem pokračoval do Chomutova, kde jsme, myslím, udělali velmi dobrou sezonu, a já měl super roli v týmu, hodně minut hodně míčů. Hráli jsme celkem pohledný basket, a Chomutov mi velmi přirostl k srdci a životem mimo basket, potkal jsem tam svou manželku, která odtamtud pochází, a rádi se tam vracíme. Bydlel jsem tam s Američanem, naučil jsem se anglicky, a mrzelo mě, že po této sezoně z finančních důvodů nejvyšší soutěž v Chomutově nemohla dále pokračovat. Jako nejlepší vzpomínka? Asi dobrá parta, která každou výhru dokázala náležitě oslavit, při nulovém tlaku. Po štaci v Chomutově se naskytla šance na zajímavý výlet, 3. nejvyšší soutěž v Japonsku, nevěděl jsem co od toho očekávat, ale zpětně to beru jako nejlepší zkušenost z lidského hlediska. Basketbalově mi to nedalo, dá se říct nic, trénovalo se 2x týdně a liga byla nekvalitní, ale zázemí hodné profesionální úrovně. Byl jsem tam 4 měsíce, ale co jsem mohl vidět za věci, za kulturu, jaké jsem potkal lidi, to už nikdy nezapomenu, měli bychom se od nich učit. Chodil jsem 2 měsíce na japonštinu, byl jsem už schopný o sobě i něco říct, bohužel, hodně rychle se to z hlavy vykouřilo. Dalo by se o tom mluvit déle. Nejlepší vzpomínky na Japonsko jsou paradoxně mimo basket, jmenovitě výlet do Kjóta do města chrámů, návštěva města Ofunato, kde v roce 2011 bylo tsunami a zemřelo tam přes 15000 lidí, je to sice smutná vzpomínka, ale když tam člověk stojí, je to nepopsatelné. Dále jsme jeden zápas hráli na ostrově Tanegashima, kam jsme letěli, cestou jsme se zastavili podívat na místo, odkud Japonci odpalují rakety do vesmíru, výlet do Osaky, na trénink suma, po 3 hodinovém tréninku sumo zápasníků jsme jako VIP hosté s nimi posnídali, když si člověk uvědomí, že to je posvátný sport, a zápasníci jsou velice uznávaní a profesionálové, bylo to povznášející. Téměř každý víkend jsme jezdili šinkanzenem z Nagoyi do Tokia na zápasy, už jen cesta tímto rychlovlakem, kolem hory Fudži, to jsem si užíval.

 

 

Zůstaňme u Japonska, pamatuješ si ještě nějaká slovíčka, a jak sis užíval tamní kuchyni?

Asi „Kore kudasai“ což znamená „dejte mi prosím tohle“ a pak ještě „mo-to“ což znamená víc prosím, jelikož jídlo tam je tak dokonalé, že člověk nemůže přestat jíst (směje se), už jen to, že jsem přijel z Japonska a měl jsem 92 kg, a cítil jsem se skvěle, ukazuje, jak je japonská kuchyně chutná a zároveň zdravá. Už jen jejich rýže, ta se dá jíst opravdu samotná.

 

Kromě skvělé kariéry na klubové úrovni si nakoukl i na reprezentační kempy. Byl si například v širším výběru kvalifikace na mistrovství světa 2019. Jak daleko nakonec byla konečná nominace na vrcholný turnaj?

Širší výběr do nominace pro mě není úspěch, je to sice hezké, že jedete na kemp, kde se „ukážete“, ale je předem dané, kdo se dostane a kdo ne, v roce 2015, jsem hrál na kempu výborně, trenér mě pochválil, a i tak mi bylo řečeno, že pojede někdo, kdo ani nebyl na kempu. Dřív mě to štvalo, teď už vím, jak to chodí, a vím, že na nějaké věci je člověk krátký, ať hraje, jak hraje. Přesto jsem vděčný za všechny kempy, kterých jsem se účastnil, beru to jako odměnu, za svou dlouhodobou práci.

 

Za necelé dva měsíce oslavíš třicáté narozeniny, pomýšlíš ještě na další zahraniční angažmá?

Jelikož pro mě je nejdůležitější rodina, určitě se nechystám stěhovat někam za angažmá, postavili jsme dům poblíž Ústí nad Labem, mám skoro 3 letého syna, a chci jim být poblíž, není pro mě důležité někde dosahovat nějakých basketbalových milníků, basket mě baví, chci se tím bavit, něco vydělat a být se svou rodinou, dokud zdraví a chuť drží, od jisté doby už nic neplánuji, kdyby se stalo něco, díky čemuž už bych nemohl hrát basketbal profesionálně, tak půjdu jako normální člověk do práce.

 

V létě si se oženil a máš už skoro tříletého syna, jak Ti jde tato role mimo palubovku?

Tato role mi sedne dokonale, moc mě baví být táta a manžel, život má dokonalý smysl v tomhle ohledu, jak jsem zmínil, postavili jsme dům na vesnici, miluju ve volných chvílích práci na zahradě, vezmu malého ven. Je to pro mě dokonalý relax.

 

Jaké jsou ambice Tebe jako hráče a jaké celkové Slunety v letošní sezoně?

Ambice jsou pro mě tyto – zdraví, být platný týmu, a aby mě to bavilo. Nic jiného. Bohužel tato sezóna se nevyvíjí podle představ, tak cílem je určitě se dostat do play off.

 

Tento ročník je velmi specifický. Jak Ty jako hráč vnímáš zápasy před prázdnými tribunami?

Paradoxně to nějak neřeším, je to samozřejmě zvláštní hrát v prázdné hale, ale jsme profíci a tohle nás nesmí rozhodit.

 

Loňská sezona byla předčasně ukončena, ale Ty si se účastnil soutěže ve hře 1na1, kde si postoupil z české skupiny do play off a ve čtvrtfinále si prohrál o jediný bod s Honzou Kozinou. Jaké bylo toto zpestření ročníku?

Bylo to zajímavé, přesto jsem byl naštvaný po prohře s Honzou, protože jsem vedl myslím 8-5, hrálo se do 9, rozhodčí nastavili nějaký metr, a Honzovi to sedlo, takže zaslouženě vyhrál. Bylo to fajn zpestření, ale jak bylo zřejmé, my pivoti jsme byli v nevýhodě, jelikož neumíme driblovat (směje se) Každopádně je fajn, že federace vymyslela náhradní program, který si myslím, že moc pobavil.

 

Děkujeme za Tvůj čas a hodně štěstí v basketbalovém i osobním životě!