Marek Kozel šéftrenér minižákovských složek se v době bez basketbalu rozhodně nenudí a my Vám přinášíme rozhovor o současné situaci i plánech do budoucna.
Ahoj Máro, jak jsi reagoval na ukončení soutěží českou basketbalovou federací?
Především jsem to chápal a myslím si, že to chápali všichni, že ta situace, která nastala a je vážná. Věřím tomu, že opatření, která nastavila vláda ČR jsou správné a v téhle fázi důvěřuji lidem, kteří za tato rozhodnutí nesou odpovědnost. Jako člověk i jako trenér jsem musel reagovat, a to si myslím, že postupem času se to poměrně povedlo.
Co tvoji hráči? zůstal jsi s nimi v kontaktu?
Vzhledem k tomu, že v poměrně brzké chvíli došlo ke komunikace mezi trenéry, primárně s Jardou Lejskem, tak mě napadla zajímavá myšlenka podobného projektu, s kterým vyrazila do boje ČBF.V klubu hráčům připravujeme tréninkové plány a já se rozhodl to trošku okořenit.
Mluvíš tady o nějakých tréninkových plánech. Co přesně pro své hráče tedy připravuješ?
Můj projekt už úspěšně běží ve dvou fázích. Myslím, že první fází zareagovali snad všechny kluby a jedná se o nějaký písemný soupis tréninků, kdy ty kluci musí cvičit, posilovat a prostě se udržovat v nějaké silové rovnováze. A pak je tam ve své podstatě level dva, kdy třikrát týdně dostávají kluci hodinu až hodinu a půl dlouhý video trénink. Je to vlastně stejné, jako kdybychom byli v hale a trénovali, jen si každý dribluje u sebe v obýváku. Já jim tedy ukazuji na videu, co mají cvičit co mají dělat a jak to mají dělat. Ten kontakt udržujeme v tomto charakteru a oni mi pak posílají videa z tréninků, ke kterým pak dodávám komentáře a opravuji případně drobnosti.
Na Lokomotivě trénuješ dvě kategorie U12 a U13, ale jsi zodpovědný za celou minižákovskou složku. V tvém projektu jsou zahrnuti jen tvoji hráči nebo došlo k rozšíření?
Ve své podstatě na požádání u mladších kategorií došlo k doplnění kontaktů na FB i pro ročníky mladší. Momentálně je tam kolem 39 lidí, což požaduju jako obrovský úspěch a dodává mi to energii do dalších video tréninků.
Krize pomine asi tak jako každá, s tím tak nějak počítáme a doufáme v to. Co potom? Jaké jsou tvé další plány pro příští sezónu. I díky hastagu vrátímselepší je atmosféra v českém basketbale nabyta pozitivní energií.
Ten plán je naprosto jasný, a to nezastavit se v posunu těch kluků. Je to minižactvo, případně příští rok přechod do žáků. Prostě pořád posouvat hráče kupředu, ano výsledky jsou pro nás důležité, každý chce vyhrávat hráči, rodiče my jako trenéři, jen by to mělo být vyváženo s nějakou rozumnou měrou mezi výsledky a procesem učení. Chci, aby kluci byli připravený pro velký basket, který je naším cílem ve výchově hráčů.
Rozvoj hráče úzce souvisí s rozvojem prostředí, které na ně působí. Před třemi lety došlo ke změně na pozici šéftrenéra SCM, kdy z Domažlic přišel Erik Eisman. Vnímáš i posun ve vedení klubu nebo jak spíš, jak hodnotíš změny, které se za ty tři sezóny udály?
Ta změna si myslím přišla za pět dvanáct, před příchodem Erika jsme jeli ve stereotypních kolejích a když to řeknu úplně upřímně, tak to byli spíš kluby v kluby. Každá sekce si jela svojí a o nějaké spolupráci nebyla řeč. Příchodem Erika se to prostě okysličilo, myslím si Erik dal důvěru lidem, ať Jardovi Lejskovi tak mojí osobě a my jsme toho hlavně nezneužili, prostě se snažíme fungovat v týmovém duchu a v návaznostech, který ten klub potřebuje. I přesto, že Erik má hlavní slovo, což všichni plně respektují, dojde vždy k týmovému rozhodnutí, a to tu prostě dřív nebylo, abychom se bavili o tom jak a co budeme trénovat. A chci věřit tomu, že se náš vnitřní posun brzo projeví i ve výsledkové části.
V klubu je kolem dvě stě hráčů a náš trenérský tým se skládá z 12 členů. Jak vnímáš celé trenérské zázemí a spolupracuje se ti v tomto prostředí dobře?
Složitá otázka, musím chvilku přemýšlet. Všichni ty lidi mají mnohem větší potenciál, než nám momentální možnosti dávají. Je nutné si uvědomit, že pouze dva trenéři jsou profící a zbytek je poloprofesionální. Děláme to při práci, dětech, rodinách a ty možnosti se tím omezují. Myslím ale, že jako klubu máme ohromné štěstí v jedné věci, a to je že z těch dvanácti lidí je velké procento lidí co ten basket vidí. Tím, co vidí je z mého pohledu to, že vidí tu hloubku. Vidí, že když kluk stojí blbě má to návaznost na jiný pohyb atd. Samozřejmě někdo to vidí víc a někdo míň, ale ten posun, který vnímám asi nejvíc je, že ty, co basket vidí míň respektují názor druhých a dokáží to respektovat a najet na stejnou vlnu. Což podle mých zkušeností to v moc klubech není a myslím, že to nebylo ani zde do příchodu Erika.
Nějakou message, kterou bys chtěl poslat do basketbalových klubů?
Já bych rád popsal svoji filozofii, kterou razím už dva tři roky, a tou je respektujme se jako trenéři mezi sebou. Já si to řeknu, jak si to myslím, ale jsem podle mě první trenér po letech, který nepomlouvá ostatní, nebrečel, kdo jak brání a ve své podstatě jen podporuji konkurenční prostředí pro svůj tým. Nikdo přece neříká, že to děláme správně. Kuchaři přeci taky uvaří ze stejných ingrediencí jiné jídlo.
