V sobotu 6. května absolvoval náš nejmladší celek U10 turnaj v Domažlicích. Na turnaj jsme se moc těšili, poněvadž prakticky poprvé v sezoně jsme měli nastupovat proti stejně starým hráčům nebo i mladším. Dále proti hráčům, kteří nemají zkušenosti z kategorie U11. Takové pravidla nastolil pořadatel Jiskra Domažlice, p. Erik Eisman, a my za to velmi, velmi děkujeme.
Turnaj nám měl ukázat, jak na tom opravdu jsme, zda je naše cesta správná a především co se dá vylepšit.
Soupeři nám byli postupně týmy DBaK Plzeň, SKB Rokycany, BK Klatovy a Jiskra Domažlice. Celý den panovala pohodová atmosféra, dobrá nálada a děti byly prostě úžasné. Ta jejich bojovnost, ryzí zápal, ryzí sport to muselo doslova zahřát každého z přítomných rodičů a trenérů u srdce.
Musím říci, že děti i rodiče zaslouží obdiv, ale také především trenéři. Všichni kdo se kolem těchto dětí motají. Je nutné přiznat, že jsou hluboce nedoceněni. Nikdy nezískají žádnou trofej, nikdy je tato práce nebude živit, ale i přesto děti vedou, samozřejmě, že někdo lépe někdo hůře, ale jsou tam jen pro ně. Směřují jejich životy, zavazují jim tkaničky a zamačkávají boule. Myslím, že by se vyvolení pánové ve funkcích měli konečně zamyslet a tyto lidi, trenéry konečně oceňovat a vážit si jich, jak si zaslouží.
Nyní k basketbalu. Náš první zápas proti DBaK Plzeň byl z naší strany super. Snažili jsme se hrát naší hru založenou především na přihrávkách, hoď a běž a hlavně pokyn zněl jasně, neboj se hrát basket. Neboj se prohodit míč za zády, pod nohou. Neboj se vystřelit, když soupeř nebrání a hlavně, měj stále hlavu nahoře. Právě v poslední zmiňované věci byl asi největší rozdíl. Holky z DBaK, sice bojovali, ale naše vítězství 30:0, bylo na světě.
Druhý zápas proti Rokycanům byl hodně ovlivněn tím, že Rokycany na turnaj přivezly opravdu mladé a malinké hráče. Zhruba polovina týmu byla kolem 7 let. To, ale nic nemění na tom, že náš vstup do zápasu byl „eňo ňůňo". To na sebe narazili stejně staří borci a my předvedli fakt basket, ale i něco navíc. Tím něčím navíc byla střelba z dálky, kterou u takto malých dětí málokdy vidíme. No jo no, my ale i trefovali, vedení tak rostlo. Poté Rokycany vypustily své malé sviště a my spíše polevili. Kluky musím velice pochválit, že vyslyšeli prosbu trenéra a to nechat tyto pinďoury vystřelit, zadriblovat a zahrát si. Další vítězství 35:2, bylo na světě.
Třetí zápas byl proti Klatovům. Zde to byly nervy. My sice stále slušně kombinovali, ale propadli jsme v proměňování „šoupáků". Proměnit aspoň polovinu tak jsme vyhráli o 10 a více. Jenže na kdyby se to nehraje. Klatovy nás převyšovaly v dynamice a v bojovnosti. My nakonec vyhráli o 1 bod. Soupeř sice cítil křivdu a avizoval, že vyhrál on, ale těžko říci a hlavně, je to prostě jedno.
Já byl na max spokojen, že bráníme po celém hřišti, že chceme hrát, že si chceme přihrát a hlavně na rozdíl o mnoha jiných neucpáváme bednu a nebráníme skoro až zónu. Na Klatovských borcích se mě strašně líbila bojovnost a takový ten tah a výbušnost. To je jedna z hlavních věcí, na které musíme nyní zapracovat.
Poslední zápas dne byl proti domácím. Hala byla plná rodičů, soupeřů, kteří čekali na vyhlášení a ostatních trenérů. My se vyšvihli a hráli jak z partesu. Jasně, bylo hodně chyb a kravin, ale taky bylo mnoho pozitivního, jako je stále zvednutá hlava, držení rozestavení, držení koridorů v přechodu do protiútoku a obrana 1na1.
Po zaznění závěrečného klaksonu a vyhraném zápase bylo úžasné sledovat ty naše pinďoury, jak na sebe naskákali a radovali se z vítězství. Měl jsem pocit, že jsme vyhráli NBA a prémie 1.000.000,- dolarů na tým nás nemine :-))))))
Mám-li shrnout naše výkony tak si troufnu tvrdit, že i v tomto věku (8-9let) se již snažíme hrát basket. Prakticky minimálně se nám stává, že bychom hráli styl „vosy na bonbónu". Ba naopak. Své udělá i super parta a kamarádský vztah mezi hráči.
Tak nám držte palce ať se do cíle, kterým je NBA brzy dostaneme :-))))
Za trenérský tým Marek Kozel
Soupeři nám byli postupně týmy DBaK Plzeň, SKB Rokycany, BK Klatovy a Jiskra Domažlice. Celý den panovala pohodová atmosféra, dobrá nálada a děti byly prostě úžasné. Ta jejich bojovnost, ryzí zápal, ryzí sport to muselo doslova zahřát každého z přítomných rodičů a trenérů u srdce.
Musím říci, že děti i rodiče zaslouží obdiv, ale také především trenéři. Všichni kdo se kolem těchto dětí motají. Je nutné přiznat, že jsou hluboce nedoceněni. Nikdy nezískají žádnou trofej, nikdy je tato práce nebude živit, ale i přesto děti vedou, samozřejmě, že někdo lépe někdo hůře, ale jsou tam jen pro ně. Směřují jejich životy, zavazují jim tkaničky a zamačkávají boule. Myslím, že by se vyvolení pánové ve funkcích měli konečně zamyslet a tyto lidi, trenéry konečně oceňovat a vážit si jich, jak si zaslouží.
Nyní k basketbalu. Náš první zápas proti DBaK Plzeň byl z naší strany super. Snažili jsme se hrát naší hru založenou především na přihrávkách, hoď a běž a hlavně pokyn zněl jasně, neboj se hrát basket. Neboj se prohodit míč za zády, pod nohou. Neboj se vystřelit, když soupeř nebrání a hlavně, měj stále hlavu nahoře. Právě v poslední zmiňované věci byl asi největší rozdíl. Holky z DBaK, sice bojovali, ale naše vítězství 30:0, bylo na světě.
Druhý zápas proti Rokycanům byl hodně ovlivněn tím, že Rokycany na turnaj přivezly opravdu mladé a malinké hráče. Zhruba polovina týmu byla kolem 7 let. To, ale nic nemění na tom, že náš vstup do zápasu byl „eňo ňůňo". To na sebe narazili stejně staří borci a my předvedli fakt basket, ale i něco navíc. Tím něčím navíc byla střelba z dálky, kterou u takto malých dětí málokdy vidíme. No jo no, my ale i trefovali, vedení tak rostlo. Poté Rokycany vypustily své malé sviště a my spíše polevili. Kluky musím velice pochválit, že vyslyšeli prosbu trenéra a to nechat tyto pinďoury vystřelit, zadriblovat a zahrát si. Další vítězství 35:2, bylo na světě.
Třetí zápas byl proti Klatovům. Zde to byly nervy. My sice stále slušně kombinovali, ale propadli jsme v proměňování „šoupáků". Proměnit aspoň polovinu tak jsme vyhráli o 10 a více. Jenže na kdyby se to nehraje. Klatovy nás převyšovaly v dynamice a v bojovnosti. My nakonec vyhráli o 1 bod. Soupeř sice cítil křivdu a avizoval, že vyhrál on, ale těžko říci a hlavně, je to prostě jedno.
Já byl na max spokojen, že bráníme po celém hřišti, že chceme hrát, že si chceme přihrát a hlavně na rozdíl o mnoha jiných neucpáváme bednu a nebráníme skoro až zónu. Na Klatovských borcích se mě strašně líbila bojovnost a takový ten tah a výbušnost. To je jedna z hlavních věcí, na které musíme nyní zapracovat.
Poslední zápas dne byl proti domácím. Hala byla plná rodičů, soupeřů, kteří čekali na vyhlášení a ostatních trenérů. My se vyšvihli a hráli jak z partesu. Jasně, bylo hodně chyb a kravin, ale taky bylo mnoho pozitivního, jako je stále zvednutá hlava, držení rozestavení, držení koridorů v přechodu do protiútoku a obrana 1na1.
Po zaznění závěrečného klaksonu a vyhraném zápase bylo úžasné sledovat ty naše pinďoury, jak na sebe naskákali a radovali se z vítězství. Měl jsem pocit, že jsme vyhráli NBA a prémie 1.000.000,- dolarů na tým nás nemine :-))))))
Mám-li shrnout naše výkony tak si troufnu tvrdit, že i v tomto věku (8-9let) se již snažíme hrát basket. Prakticky minimálně se nám stává, že bychom hráli styl „vosy na bonbónu". Ba naopak. Své udělá i super parta a kamarádský vztah mezi hráči.
Tak nám držte palce ať se do cíle, kterým je NBA brzy dostaneme :-))))
Za trenérský tým Marek Kozel
